Co se týče plánování, tak jedu trochu freestyle. Jo, vím že jsem si bral jídlo na 6 dní, takže tuším, kdy bych měl dorazit na místo, odkud se dá dostat do města. Ale popis trasy, různé zajímavosti a tak si čtu vždy den předem.
Proto mě docela překvapilo, že i když právě putují pastvinami, tam se màm dostat dneska do hor a překonat sedlo 3950 m n.m. No dobrá, zapínám mód "velehory", budíček 5:45 a po 7 už stoupám táhlým, více jak 15 km dlouhým údolím podél potoka Cochetopa creek. Počasí parádní, všude spousta vody, bobří hráze, rozkvetlé louky, prostě údolí jak má být.
Stoupání do sedel mám rád - vždy se těším, co se objeví na druhé straně. Tady to byl ale specielní zážitek. Na druhý straně hory, krásný, jasně. To ale nebylo to, co mě dostalo. Na vrcholu sedla byl absolutní klid. Ani vánek nevál, žádné zvuky přírody prostě nic. I ta oblaka na obloze jak kdyby se zastavila. Sedl jsem a koukal asi 15 minut na ty hory. Bylo to jak v nějakém opuštěném kostele, prostě klid a mír.
Stezka pak pokračovala přes další 2 sedla až na konec úseku, kde jsem chtěl přespat. No jo, ale jak jsem se tak nechal unést tím duchem přírody, tak jsem nějak neřešil vodu. Přeci tady je všude, ne? Jenže vůbec. V batohu poslední půl litr a nejbližší voda za 6 km, stoupání dalších 300 m. Uff.
Ale nakonec to dobře dopadlo, Potok jsem našel ještě za světla, stan stojí, takže vše jak má být.