Ráno se mi po včerejší trase nechce moc vstávat, takže místo v 6 vylézám až v 7. Odcházím tak z tábořiště jako poslední a po několika dnech to je zas den, kdy jsem většinou sám.
Překonávám první sedlo v tradiční výšce nad 3700 m a odbočuji že stezky, protože chci navštívit místní technickou památku. V 19. století bojovali 2 konkurenční železniční společnosti o to, kdo první překoná s tratí z Denveru kontinentálni rozvodí. Byla to doba divokého západu, zlatokopů. bojů s indiány. Denver & Rio grande company zvolila delší trasu přes nižší průsmyk, kdežto Denver, South Park & Pacific railroad měla odvážnější plán - prokopat se skrz kopec vy výšce 3500 m n. m. To se nakonec povedlo a byl zbudován nejvýše položený železniční tunel v USA (tím by byl i doteď). Železnice bohužel neměla dlouhého trvání, už v roce 1910 zkrachovala a tunel se pak zřítil.
Přesto tu je toho dost k vidění - koleje, točna pro lokomotivy, dokonce i historická zastávka včetně vybavení. A i spousta informačních tabulí, které popisují drsné podmínky ražby tunelu, která probíhala i zimě. Člověk si uvědomí, že v oblasti, kde je teď hlavně příroda bylo dříve spousta dolů, městeček a železnic. A po pádu ceny stříbra na začátku 20. století se vše sesypalo jak domeček karet a většina měst i infrastruktury zanikla.
Jdu asi 2 míle po tělese bývalé železnice, která teď slouží jako cesta pro terénní vozidla a poté opět vzhůru do dalšího sedla a do přírody. Otevírá se mi pohled na krásný Hancock lake, v jehož okolí to nádherně kvete. Od jezera už pak jen poslední výstup a klesání zeleným údolím plným vody a dalšího života. Pozoruji sviště, kterých tu je fakt hodně, často stojí na zadních nohách a sledují okolí. Nohy po včerejšku nejsou úplně v pohodě a tak ani nedocházím k Boss lake, kde se většinou na tomto úseku přespává, ale zůstávám v 3500 m n.m. Tak snad nezmrznu!