Ráno již zaběhnutá rutina - vstávání v 6, vločky, kafe a v 7 jsem zas na cestě. Jsem rád, že jsem předchozí den nedošel až do doporučovaného tábořiště, ale zůstal na velké planině.
Slunce krásně ozářilo protější kopce a dalo vyniknout celému údolí. To po chvíli opouštím a stezka mě vede opět do divočiny "Lost creek". Postupně se střídají osikové, jedlové a borové lesy. Je zajímavé, že v této části nejsou lesy smíšené, ale většinou tu roste jen jeden druh. Jak jsem se dočetl v průvodci, je to tu tak je již přes tisíc let...
U každého potoka se vždy tráví čas filtrací vody a povídáním. A tak opět potkávám staré známé - Olivii, Paula i jeden pár s už na první pohled těžkými batohy. Včera jsem je předcházel a říkal jsem si, že už je určitě nepotkám. A o 20 mílí později - jsou tu, nevím jak, ale nějak to dali.
Cesta je dneska fakt za odměnu, nečekaně rovina nebo mírná klesání. Až posledních 6 mílí vede do kopce na Kenosha pass, odkud už vidím "opravdové" hory se zbytky sněhu. Kempuji necelé 3 míle za průsmykem u potoka, kde potkávám izraelku Netu. První neameričan! Chvíli probíráme klasická témata ohledně váhy batohu a ušlých mílí a společně lamentujeme nad těmi americkými jednotkami. Na míle si člověk nějak zvykne, ale ty výškové stopy! Neta je na svém prvním treku, prostě přiletěla z Izraele, v americe nakoupila vybavení a jde.
Jinak tělo fakt překvapuje. Dneska skoro 35 km a ani nejsem extra unavený. Když vzpomenu na první den, kdy jsem se po 27 km sotva odvalil do stanu...