Dnes mě čeká úsek, který je v průvodci uveden jako úsek absolutně bez vody. Zároveň to je oblast, která byla zasažena v roce 1996 rozsáhlým požárem, takže nejde ani počítat se stínem.
Vyrážím proto už v 6 ráno, nabírám 3 litry vody z řeky a začínám stoupat z údolí vzhůru do hor. Po chvíli opravdu les značně prořídne, nicméně po 30 letech už to není spáleniště - naopak vyrůstají nové mladé duby a smrky a hezky tak doplňují zbytky ohořelých pahýlů. A nepřítomnost hustého lesa má svou výhodu - je pěkně vidět do krajiny. Také se začínají objevovat zajímavá zvířata, pruhovaný čipmunk (talová pozemní veverka) a nádherně žlutá tangara západní.
Cestou předcházím několik hikerů, prohodíme pár slov. Vždy to zatím byli Američané z různých koutů své země. Pestrá směska, otec se synem, sólo holky, sólo chlapy, věkově taková všehochuť. Trochu mě těšilo, že mé tempo vypadá nadprůměr, než jsem potkal 60ti letou dámu z Texasu. Šla v protisměru a došlo na obvyklý small talk "kolik tak denně chodíš". No já zatím cca 27 km za den, Texasanka 45. "Ale to je tím, že mám malý batoh", snažila se mě utěšit.
Po 16 km jsem konečně dobral vodu (vyšlo to tak tak, denně piji asi 6 litrů vody) a pustil se do dalšho úseku, který vede převážně borovými lesy. Po 20 kilometru začínám celkem cítit nohy, do cíle k potoku s vodou se nakonec před pátou dobelhám. Cestou "seberu" Camerona z Kansasu, který se belhá ještě víc než já. Vypráví mi, že v jeho zemi nejsou vůbec žádné kopce a všude je jen kukuřice. Takže tyhle nadmořské výšky nad 2000 m mu dávají dost zabrat. A hlavně sestupy - výstupy prý trénoval v gymu, ale na sestupy žádný stroj není :). Stavíme san na krásném nocovišti v lese nad studánkou a zalézáme už kolem 8. Regenerace je třeba.